Přeskočit na obsah

Constantius III.

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Constantius III.
západořímský císař
Portrét
Solidus s vyobrazením Constantia
Doba vlády8. února 421 – 2. září 421 jako Honoriův spolucísař
Úplné jménoFlavius Constantius
Narození370
Naissus
Úmrtí2. září 421
Ravenna
PředchůdceHonorius
NástupceHonorius
ManželkaGalla Placidia
PotomciJusta Grata Honoria
Valentinianus III.
Dynastietheodosiovská
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Flavius Constantius († 2. září 421), známý také jako Constantius III., byl západořímský císař v roce 421. Tento generál a politik fakticky řídil státní záležitosti v západořímské říši ve druhé polovině panování císaře Honoria, přičemž se podstatně zasloužil o její konsolidaci poté, co Vizigóti v roce 410 vyplenili Řím. V roce 417 se oženil s císařovou sestrou Gallou Placidií a později se stal Honoriovým spolucísařem. Jeho vláda nicméně trvala jen necelých sedm měsíců.

Život

[editovat | editovat zdroj]

Vzestup k moci, vítězství nad uzurpátory

[editovat | editovat zdroj]

Constantius se narodil ve městě Naissus (dnešní Niš) v prefektuře Illyricum.[1] Původně sloužil ve východním vojsku a bojoval v četných taženích pod Theodosiem I.[2] Pravděpodobně se účastnil výpravy na západ proti uzurpátorovi Eugeniovi a po jejím zdárném završení setrval v Itálii.[2] Patřil mezi Stilichonovy stoupence, nezastával ale žádný významný post, díky čemuž přečkal bez újmy jeho pád v roce 408.[3] V roce 410 nebo 411 se stal Stilichonovým nástupcem v hodnosti generála obojího vojska (magister utriusque militiae), čímž dosáhl nejvyšší velitelské pozice na Západě.[4] Někdy v téže době nechal ubít k smrti strůjce spiknutí proti Stilichonovi, někdejšího představeného císařských kanceláří Olympia.[4] Obdobně se vypořádal i s ostatními potenciálními soupeři, kteří ho mohli ohrozit na dvoře císaře Honoria v Ravenně.[5]

Když si Constantius zajistil vlastní postavení, zmobilizoval italské vojsko pro válku s uzurpátorem Konstantinem III.[2] Ten čelil v Galii svému vzbouřenému vojevůdci Gerontiovi, obléhajícímu uzurpátora v jeho sídle v Arelate (dnešní Arles).[6] K tomuto městu zamířil v roce 411 rovněž Constantius a jeho gótský podřízený Ulfila.[7] Po jejich příchodu Gerontiovi muži přešli k Constantiovi a Gerontius uprchl do Hispánie, kde zanedlouho spáchal sebevraždu.[6] K Arelate se zatím přiblížil Konstantinův velitel Edobech s pomocnými sbory Franků a Alamanů s úmyslem vyprostit uzurpátora z obklíčení.[8] Constantius s Ulfilovou pomocí lstí překvapil a rozdrtil nepřátelské vojsko, jehož vůdce zahynul rukou jednoho ze svých druhů.[8] Poté pokračoval v dobývání Arelate a po několika měsících přesvědčil zárukou osobní bezpečnosti Konstantina ke kapitulaci.[9] Zajatý Konstantin a jeho syn Julianus byli posláni do Ravenny, avšak v nevelké vzdálenosti od města byli v září 411 na Honoriův rozkaz popraveni.[10]

Constantius se po svém vítězství, jímž pro Honoria získal zpět oblast jihovýchodní Galie, vrátil do Itálie.[11] Mezitím se v Mogontiaku (Mohuč) prohlásil za císaře galorománský šlechtic Jovinus, k němuž se přidalo místní vojsko i aristokracie a podpořili ho Burgundové a Alani.[9] Krátce nato, patrně počátkem roku 412, se Vizigóti, vedení Athaulfem, přesunuli z Itálie do Galie.[12] Athaulf se pak vypravil na sever a připojil se k Jovinovi, zaskočenému příchodem tohoto příliš mocného spojence.[12] Constantius se vyvaroval vojenského střetu s uzurpátorem a raději se rozhodl zbavit ho moci diplomatickými prostředky.[9] Mezi Jovinem a Góty brzy vyvstaly vážné rozpory, v důsledku nichž Athaulf změnil strany a Jovina zajal.[13] Následně ho předal Honoriovým lidem a ti ho zřejmě v létě 413 v Narbonu (Narbonne) popravili.[14]

V témže roce se Constantius musel vypořádat s povstáním v severní Africe.[15] Tamější místodržitel, comes Africae Heraclianus, nevražící na Constantiův enormní vliv na chod státu, zastavil dodávky obilí do Itálie.[16] Posléze shromáždil početnou flotilu, s níž se osobně vypravil na Řím.[17] Brzy po vylodění ho ale porazil comes Marinus, načež Heraclianus uprchl do Afriky, kde ho vzápětí popravili.[18] Jeho obrovský majetek přešel do vlastnictví Constantia, jenž byl vybrán místo Heracliana za konzula pro nadcházející rok.[19]

Konflikt a smír s Vizigóty

[editovat | editovat zdroj]

Do roku 413 Constantius eliminoval všechny uzurpátory a vzbouřence a sjednotil pod svým velením roztříštěné vojenské síly západořímské říše.[20] Tím si uvolnil ruce k zásahu proti cizím nepřátelům Římanů pobývajícím na území impéria.[21] Nejprve usiloval o propuštění císařovy sestry Gally Placidie, nacházející se od roku 410 v zajetí Gótů.[22] Ambiciózní Constantius doufal v manželství s Placidií, díky němuž by vstoupil do císařské rodiny a dále upevnil svoji pozici.[23] Výměnou za její propuštění sliboval Athaulfovi zajištění přísunu obilí, zřejmě z důvodu Heraclianova povstání v Africe ovšem nedokázal svůj závazek splnit.[24] Athaulf odmítl Placidii vydat a neúspěšně napadl město Massilii (Marseille), bráněné Constantiovými vojáky.[25] Vizigóti potom vtáhli do Narbonu a obsadili značnou část provincií Narbonensis a Aquitania.[26]

Athaulf se v lednu 414 v Narbonu slavnostně oženil s Gallou Placidií, čímž potupil Constantia, který se tehdy ujal úřadu konzula.[27] Constantius přesto odmítl podstoupit riziko vojenské konfrontace s Góty a sevřel je námořní a pozemní blokádou.[28] Jeho strategie se ukázala být vysoce účinná, neboť Góty postihl akutní nedostatek potravin a v závěru roku 414 byli nuceni vyklidit jižní Galii.[29] Athaulf zamířil do Hispánie a zřídil svůj hlavní stan v Barceloně.[30] Prohlubující se nespokojenost jeho lidí, roztrpčených Constantiovou nepolevující blokádou, ho však v létě 415 připravila o život.[31] Krátce po jeho zavraždění se do čela Vizigótů postavil Wallia, jemuž nezbylo než se římskému tlaku podvolit.[32] Uzavřel proto s Římany mírovou smlouvu, na základě níž vrátil ovdovělou Placidii jejímu bratrovi a na oplátku obdržel od Constantia 600 000 modiů obilí.[33] Priscus Attalus, ustavený za císaře Alarichem a později znovu Athaulfem, byl dopraven do Ravenny, kde ho Honorius za jeho uzurpaci potrestal zmrzačením.[34]

Jakmile Constantius přiměl k poslušnosti Vizigóty, zaměřil svoji pozornost na Alany, Vandaly a Svéby okupující a plenící od roku 409 valnou část Hispánie.[35] Wallia, sloužící od sjednání míru zájmům Římanů, se v roce 416 se svými Góty vypravil proti těmto barbarům a během dalších dvou let nad nimi dosáhl jednoznačného vítězství.[36] Římsko-gótská protiofenzíva se soustředila především na Alany a vandalské Silingy, kontrolující provincie Lusitánii a Baetiku.[37] Silingové přestali takřka existovat, kdežto Alani utrpěli těžké ztráty a jejich zbytky uprchly pod ochranu vandalských Hasdingů.[38] Třebaže Hasdingové a Svébové dosud drželi ve své moci Gallaecii na severozápadě Pyrenejského poloostrova, Constantius v roce 418 nebo 419 stáhl gótské foederati z Hispánie.[39] Následně je usadil v Aquitanii, v údolí řeky Garonny mezi Burdigalou (Bordeaux) a Tolosou (Toulouse).[40] O důvodech, proč je Constantius umístil právě do této oblasti, se vedou diskuse.[41] Mezi historiky zaznívají názory, že Gótové měli čelit bagaudům severně od řeky Loiry, případně tvořit protiváhu Vandalům a Svébům.[41] Nelze ani vyloučit, že měli zamezit riziku dalších uzurpací v Galii.[42]

Svatba s císařovou sestrou, získání trůnu a smrt

[editovat | editovat zdroj]

Constantius se již od roku 415 honosil čestným titulem patricius a 1. ledna 417 nastoupil svůj druhý konzulát.[43] V tentýž den pojal v rámci velkolepého obřadu za manželku Honoriovu sestru Gallu Placidii, přestože Olympiodoros poznamenává, že se svatbě s ním vehementně bránila.[44] Sotva o rok později Placidie porodila Constantiovi dceru pojmenovanou Justa Grata Honoria.[45] V červenci 419 přišel na svět jejich syn Valentinianus, jenž vzhledem k Honoriově bezdětnosti mohl v případě císařovy smrti vznést nárok na trůn.[46]

Vedle sledování svých politických cílů Constantius neustával ani ve snaze stabilizovat západořímskou říši. V roce 417 římský velitel Exuperantius vedl úspěšnou výpravu proti bagaudům v Armorice, zaměřenou na obnovení kontroly nad severozápadní Galií.[47] V Hispánii Římané těžili z rozbrojů mezi tamějšími barbary. V roce 418 nebo 420 Constantiovi důstojníci Maurocellus a Astirius zakročili proti Vandalům obléhajícím Svéby ve městě Bracara (Braga).[48] Vandalové poté uprchli z hornaté Gallaecie, odkud se vydali do úrodné Baetiky na jihu poloostrova.[48] Jiný z Constantiových podřízených jménem Castinus uspořádal roku 420 výpravu proti Frankům v severní Galii.[48]

Constantius zastával ve stejném roce potřetí úřad konzula a 8. února 421 se dočkal nejvyššího možného vyznamenání, když byl povýšen do hodnosti augustus.[49] Honorius ho tedy akceptoval za svého spolucísaře, ačkoli tak učinil poněkud neochotně.[44] Placidie se stala augustou a jejich syn Valentinianus získal titul nobilissimus.[44] Honoriův synovec Theodosius II., vládnoucí v Konstantinopoli, nicméně odmítl uznat Constantia, a ten kvůli tomu dokonce uvažoval o tažení proti Východu.[50] Constantius se navíc příliš netěšil ze své nové role, protože jako císař se musel podrobovat četným svazujícím dvorským ceremoniím a oficialitám.[51] Jeho zdravotní stav se záhy zhoršil a 2. září 421 po bezmála sedmi měsících vlády podlehl zánětu pohrudnice.[52] Bez jeho pevné ruky se západořímská říše opět pohroužila do vnitropolitické krize, jíž vzápětí využili její nepřátelé.[53]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Bury (1958), s. 192.
  2. ↑ a b c Heather (2007), s. 278.
  3. ↑ Goldsworthy (2009), s. 303; Heather (2007), s. 278, 299.
  4. ↑ a b Heather (2007), s. 278; Kulikowski (2007), s. 181.
  5. ↑ Kulikowski (2007), s. 181.
  6. ↑ a b Sozomenos IX.13.
  7. ↑ Orosius VII.42; Halsall (2007), s. 222.
  8. ↑ a b Sozomenos IX.14.
  9. ↑ a b c Heather (2007), s. 279.
  10. ↑ Bury (1958), s. 194.
  11. ↑ Cameron, Garnsey (1998), s. 130.
  12. ↑ a b Halsall (2007), s. 223.
  13. ↑ Halsall (2007), s. 223–224.
  14. ↑ Heather (2007), s. 280; Halsall (2007), s. 224.
  15. ↑ Goldsworthy (2009), s. 303.
  16. ↑ Orosius VII.42; Cameron, Garnsey (1998), s. 131.
  17. ↑ Orosius VI.42.
  18. ↑ Orosius VII.42; Halsall (2007), s. 224.
  19. ↑ Halsall (2007), s. 224; Bury (1958), s. 196.
  20. ↑ Heather (2007), s. 280.
  21. ↑ Kulikowski (2007), s. 181–182.
  22. ↑ Halsall (2007), s. 224–225.
  23. ↑ Cameron, Garnsey (1998), s. 131.
  24. ↑ Halsall (2007), s. 225, Cameron, Garnsey (1998), s. 131.
  25. ↑ Heather (2007), s. 281.
  26. ↑ Bury (1958), s. 196.
  27. ↑ Orosius VII.43; Bury (1958), s. 197.
  28. ↑ Heather (2007), s. 282.
  29. ↑ Heather (2007), s. 282; Cameron, Garnsey (1998), s. 131.
  30. ↑ Halsall (2007), s. 226.
  31. ↑ Orosius VII.43; Halsall (2007), s. 226.
  32. ↑ Heather (2007), s. 283.
  33. ↑ Orosius VII.43; Heather (2007), s. 283.
  34. ↑ Kulikowski (2007), s. 182–183.
  35. ↑ Heather (2007), s. 284; Cameron, Garnsey (1998), s. 132.
  36. ↑ Orosius VII.43; Heather (2007), s. 283–284.
  37. ↑ Halsall (2007), s. 227.
  38. ↑ Halsall (2007), s. 228.
  39. ↑ Cameron, Garnsey (1998), s. 132; Halsall (2007), s. 228.
  40. ↑ Heather (2007), s. 284; Halsall (2007), s. 228–229.
  41. ↑ a b Halsall (2007), s. 229.
  42. ↑ Halsall (2007), s. 230–231.
  43. ↑ Heather (2007), s. 294.
  44. ↑ a b c Olympiodoros fr. 33.1.
  45. ↑ Sozomenos IX.16.
  46. ↑ Sozomenos IX.16; Heather (2007), s. 294.
  47. ↑ Halsall (2007), s. 218, 229.
  48. ↑ a b c Halsall (2007), s. 233.
  49. ↑ Heather (2007), s. 294–295.
  50. ↑ Olympiodoros fr. 33.1-2.
  51. ↑ Heather (2007), s. 295-296.
  52. ↑ Olympiodoros fr. 33.2.
  53. ↑ Heather (2007), s. 301.

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • BURY, John Bagnell. History of the Later Roman Empire: From the Death of Theodosius I to the Death of Justinian (Volume 1). New York: Dover Publications, 1958. ISBN 978-0-486-20398-0
  • CAMERON, Averil; GARNSEY, Peter. The Cambridge Ancient History XIII: The Late Empire, A.D. 337–425. Cambridge: Cambridge University Press, 1998. ISBN 978-0-521-30200-5
  • ČEŠKA, Josef. Zánik antického světa. Praha: Vyšehrad, 2000. ISBN 80-7021-386-8
  • GOLDSWORTHY, Adrian. How Rome Fell. New Haven: Yale University Press, 2009. ISBN 978-0-300-13719-4
  • GRANT, Michael. Římští císařové. Praha: BB art, 2002. ISBN 80-7257-731-X
  • HALSALL, Guy. Barbarian Migrations and the Roman West, 376–568. Cambridge University Press, 2007. ISBN 978-0-521-43491-1
  • HEATHER, Peter J. Der Untergang des Römischen Weltreichs. Stuttgart: Klett-Cotta, 2007. ISBN 978-3-499-62665-4
  • KULIKOWSKI, Michael. Rome's Gothic Wars: From the Third Century to Alaric. Cambridge: Cambridge University Press, 2007. ISBN 978-0-521-60868-8
  • ZOSIMOS. Stesky posledního Římana. Praha: Odeon, 1983

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Constantius_III.&oldid=22982347“